Ztichlé pásmo a lehce ševelící déšť

Kam až by oko dohléhlo, všude pustina. Za obzorem se shromažďovaly potulné mraky nasáklé radioaktivitou a s trpělivostí se hnaly k bývalým televizním anténovým vysílačům, které v těchto dnes nabízely jen zrezlý kov, roztavenou ocel a pochmurně se tyčily do výšky. Reznov, pohledný mladík, který do Zóny vyrazil za ziskem – jak jinak -, se zrovna potuloval po ztichlé a ponuré asfaltce, která se linula volným prostranstvím a kolem farmářských opuštěných budov, až do nedalekého městečka, ve němž by jeden živáčka pohledal. Ten den neměl moc dobrou náladu – při přestřelce to schytal jeho kamarád Makarow a co víc, ten den si neodnesli ani žádný slušný lup. Se svěšenou hlavou a rukama podél boků si to šinul přes popraskaný asfalt a najednou, jako blesk z čístého nebe, se v dálce objevil krátký záblesk baterky. Instinktivně si přehodil pušku, jež se mu klimbala na zádech a stoupl si do objové pozice. Měl nachozeno už několik hodin, a tak ani nestihl včas zareagovat na táhlý a uši trhající výstřel, který se nesl z dáli. Zpomalený tok myšlenek ho dohnal a jemu konečně došlo, co má dělat. Je na to přece vycvičen.
„Vzchop se, jinak ti Andrej zase natrhne prdel!“ Procedil skrz zuby a vrhl se do víru akce.
Počítal s tím, že to jsou bandité, kteří se touhle končinou prohánějí skoro každý týden a zanechávají slušnou poušť. Od doby, co mají nového vůdce táhnou jako jeden muž. Kulhavým sprintem běžel po sluchu a mezitím nabíjel ruského Kalašnikova. Pokud nechce skončit jako Makarow, musí si dát pozor. I kdyby se měl proplazit podělaným trnitým porostem a nechat se šlehnout metr vysokými kopřivami, nesmí riskovat. Po několika desítkách metrů Reznov zpomalil, utáhl popruh batohu a potichu zalezl do polorozpadlého rodinného domku, kterým začínalo maloměsto Karchov. Kdyby byl býval dával pozor, všiml by si i zašlé a zažloutlé cedule, kde stálo azbukou uvítání do městěčka se slovy: „Pokud nenajdete domov zde, tak už nikde!“
Zatímco se snažil samopal prostrčit přiraženou okenní konstrukcí, všiml si třech rychle se pohybujících postav, ale ve tmě nedokázal rozlišit tváře. Měly totiž kukly a bohužel u sebe neměl brýle na noční vidění. Vystačil si se sluchem, který má jako ostříž a jen to mu nejspíš zachránilo život a především nepříjemné překvapení. Rozhovor, který si měl za chvíli vyslechnout, se totiž týkal nejen jeho, ale i celé frakce.
„Hm, jo. Prosimtě, ty dva chlápky sme našli támhle vzadu za stodolou. Pravděpodobně nezvaní posluchači,“ protnul tmu huhlavý a dutý hlas. Patřil jednomu otylému členovi banditů.
„Dyť sem vám řikal, že musíte dávat pozor! Frakce Odboje posílá na akce špióny i tejdny dopředu a to, kde se bude jakej blbeček nacházet, to já z hlášení nevyčtu. U komisaře sem totiž vysoce postavenej, ale to neznamená, že mi ukazuje vše. A kdyby se profláklo, že s váma spolupracuju…“ A v tu chvíli mu to celé došlo. Už měsíce se v Odboji řeší možná pakt s bandity, ale nikdy se nedokázalo, kdo za tím stojí. Jestli tohle dokáže donést na velitelství a předložit důkaz jako očitý svěděk, možná…
Ještě než pomyslel na následek, ozvalo se zběsilé chrčení zbraní, řev a nastal naprostý chaos. Všude létaly úlomky, střílelo se hlava nehlava a ani nedokázal ropoznat, kdo je kdo. Teď se řídil jediným – všichni jsou nepřátelé a já se odtud musím dostat. Pažbou se opřel o zem, lehl si, levou rukou zacpal ucho a čekal, až bude po všem. Kdoví, třeba bude mít takové štěstí, že tuhle budovu Osudový let Valkýr vynechá. Najednou vše utichlo. Jako by měl někdo ovladač na dálkové ovládání, zmáčkl a vypnul televizi. Reznov nesměle zvedl hlavu, rozhlédl se koelm sebe a snažil se zachovat chladnou hlavu. S několika kilovým batohem na zádech se vyhrabal na nohy, vykoukl zpoza vchodu, kde kdysi bývaly dveře a opatrně jedním očkem pozoroval venkovní dění. Po banditech i zrádcích jako by se slehla zem. Nezdálo se mu to jen všechno? Pásmo s člověkem udělá různé věci. Jedni vyšilují, další mumlají nesmysly a objevily se i případy bezmyšlenkovitých sebevražd.
„Třeba jen blouzním. Stejně už tohohle svinstva mám pokrk, jsem tu skoro pořád a co z toho mám? Je mi přece teprve 23 let…“ Nahlas si povzdechl a pomyslel na hrdiny v blyštivých zbrojích, s obrovskými meči a statným ořem za zády. Jo, nikdy by ho nenapadlo, že skončí jako blázen… nebo hůř – jako mastný flek. Reznov lehce pootočil hlavu, aby se podíval na nebe, kde se skvěly hvězdy a mraky pomalu ustupovaly na sever. Najednou ucítil prudký náraz, drcení kostí a kus pažby, kterou ho někdo udeřil. V mdlobách se zřítil na zem, propadl otvořem po dveřích a sklátil se na střepy rozházené po zemi. Pak si pamatoval jen neprůstupnou tmu a vír nejrůznějších scénářů…