Mžitky před očima, slabost v končetinách a srdce jakoby chtělo vyskočit z těla. O svíravě řezavé směsi bolestí v ústech se však nyní zajímal nejvíc. Bez krve zemře. Měl jí stále míň a míň a nezbylo mu nic jiného, než zkusit tu snad pravdivou radu s kaktusem. Doplazil se k nejbližšímu z nich a přes zápěstí si přetáhnul rukáv, který jinak nosíval vyhrnutý až k ramenům. Prudkým pohybem strhnul menší výrůstek z boku kaktusu a velké bodliny se mu zaryly hluboko pod kůži na rukou. Pokud je tento druh jedovatý, tak je to můj konec. Říkal si v duchu. Vytáhnul výrůstek ven z paže a zapojil druhou ruku, také zakrytou rukávem. Příšerný řev nešel ven, ale zůstal vevnitř jako tichý společník a i kdyby někdo šel metr od něj tak to neuslyší. Kaktus byl nyní po přelomení v půli připraven k použití. Z jeho dužiny vytékala slizovitá šťáva kterou si potřel rozbodané ruce. Potom rychle ulámal zbylé bodliny, které mu překážely v tom, aby mohl potřít ten kousek jazyka, který stále krvácel. Krvácení již nebylo tak silné a znamenalo, že se buď tělo samo částečně brání úniku krve a nebo zkrátka krev dochází. Strčil si ten kus otrhaného kaktusu do úst a snažil se přitom co nejvíc rozevřít čelisti. Zamotala se mu hlava a opět zkolaboval. Když otevřel víčka, tak chvíli přemýšlel zdali je živý, či mrtvý. Šáhnul si až do krku, a vytáhnul trochu již téměř zaschlé krve. Na druhý pokus přejel prsty na jazyk, který nyní bolel jako čert. Kolik bolesti ještě snesu? Mozek mu nedokázal říci, ale jasné bylo, že jeho práh bolesti byl překvapivě vysoko.
„Copak je?“ ozvalo se někde za ním.Ten hlas byl velmi povědomý. Do nosu se přikradla vůně oleandru. Tohle mi něco moc připomíná, ale co? „Jsi v pořádku?“ Před očima se mu zjevila matka a měla krásně rozpuštěné vlasy. „Měl jsi mi nechat tu sponku v truhlici a mohli jsme si někdy popovídat. Teď mě budeš muset jenom poslouchat. Víš?“ Koukal na ní jako na zjevení a nedokázal se pohnout. Něco tak krásného a děsivého zároveň si nedokázal představit. Tělem projela přirozená láska k matce a on se pokusil se jí dotknout. Ucukla. „Ještě nenastal tvůj čas a tak ti přeji hodně štěstí a nyní se jdu podívat na tvého otce. Má potíže.“ Rozplynula se. Zavřel a otevřel oči, aby se ujistil, že nespí. Byl naživu a odhodlaný pokračovat.
Prvotní stíny pokryly pustinu. Z pod kamenů a různých děr se objevili nový predátoři a králové pustiny. V místě na které Spiker stále z dálky viděl se to již hemžilo hady a škorpióny, které tu a tam ze vzduchu sebral nějaký ten sup. Bylo to tam kde ležel v té největší skvrně z vlastní krve co se rozprostírala v drsné kamenné cestě.Za posledních pár hodin dokázal doplazit asi o 30 metrů od cesty kde našel nové útočiště. Kaktus mu nejen zacelil jeho rány a krvácení, které bylo již minimální, ale také mu to přidávalo více a více síly. Nevěděl zdali se vydat na cestu nebo tam zkusit přespat. Nějak o tom nemusel dlouze přemýšlet, protože usnul. Tentokrát se probudil v pořádku a pomalu svítalo. Musel spát něco přes dvanáct hodin. Postavit se zpět na nohy nebylo tak lehké jak si myslel. Ruce měl pokryty střepy a když se dotknul skaliska, aby se zvedl, tak opět spadl na záda, protože pocítil opět tu bolest jakou měl, když si hrál s kaktusem. Při dalším pokusu byl již na nohách a ten pohled co se mu nyní naskytnul mu vycenil zuby a jeho prsty se sevřeli v pěst. Rozběhnul se kulhavým během a běžel přímo na něj. Obchodník tam opět zkoušel prodávat svoje krámy. Zrovna hrál na trubku a vůbec nevnímal co mu to utíká za zády. Brahmíny měl uvázané asi pět metrů dál a seděl tam na kameni. Zvuk trubky ustál a obchodníkovi z krku vylezla část pletací jehlice. Začal sýpat a ohánět se rukama kolem sebe. To už měl přes krk přetažený pásek kterým ho škrtil svýma rozbolavělýma a stále ještě dětskými rukama. Pohyby se zpomalily a jeho tělo se sesunulo k zemi. Spiker mu šáhnul do kabátu a nahmatal okousanou placku a polil jí vodou z jeho láhve. Když jí rozmačkal na kaši tak si jí vložil pod jazyk a i když to moc nešlo tak se mu podařilo to polknout. Odtáhnul jeho tělo pryč z cesty a našel opodál jakousi hlubokou noru.
Vrátil se pro tělo a dotáhnul ho tam. Když se skutálelo až na dno, tak bylo slyšet vrčení a po chvíli se něj vrhla smečka divokých psů. Napadl ho tak šílený nápad, že ho prostě musel zkusit. Zvedl z písku zakrvácenou trubku a naskočil na tu nejhubenější brahmínu, kterou před tím rozvázal. Podivný sykot z jeho zbytku jazyka byl díky trubce již slyšet a ta brahmína se z toho mínila zbláznit a tak se v mírném poklusu tudy kudy jí Spiker nastavil ruku mezi dva krky. Po nějaké době se dostali zpět k domovu. Na dveřích byla skvrna od krve, což mu div nepodlomilo nohy. Tep opět šílel o sto šest a strach mu zatemnil mozek. Pomalu otevíral dveře. U stolu seděl jeho otec a spal na židli. Na podlaze opodál ležely dvě těla zabitých psů. Stopy krve vedli přímo k jeho židli. Pravou ruku měl omotanou kusem košile co mu chyběl na boku. „Synu si to ty?“ Probudil se náhle a položil jí na stůl. „Přišel jsem o tři prsty a může za to jedna z těch bestií.“ Když se na Spikera podíval, tak mu vypadla z pusy cigareta, kterou si tam stačil dát, než se na něj vůbec podíval. Pod nosem kolem úst měl spoustu zaschlé krve. Samý šrám a jizva a špinavý jako by byl týden v pustině. „Co se to sakra stalo?“ .. „Povíš mi to už sakra?“ Spiker ukázal rukou na pusu a pak překřížil ruce do kříže jako znamení, že to nepůjde. Podivný pohled otce se změnil na rozrušený výraz. „Tys tam přišel o jazyk? Bože můj. Co sis k čertu myslel, že tě tam může potkat?“ Spiker jen zvednul ruce do vzduchu a zakroutil hlavou se smířeným úšklebkem. Otec mu podal tužku a papír a řekl. „Napiš mi co máš na srdci.“ Po chvilce mu podal papír, kde bylo napsáno. „Rád tě vidím tati. Myslím, že jsme v hajzlu.“
Napsat komentář