Toronto mi vždy připadalo jako město bez života. Kromě svojí práce v komiksovém obchodě na pozici manažera jsem byl vcelku průměrný středoškolák, co trávil čas se svými přáteli nebo doma hrál hry na konzoli. Jmenuji se Simon a je mi 27 let. Už nějaký čas se pokouším o Ashley se kterou pracuji a nevím zda-li si toho vůbec všimla. Napadlo mě pozvat jí na výlet na který jsem nám zařídil volno. Nebyl to problém si to volno udělat a když už se do toho někdo položil, tak to vždy spravilo pár slov, či opožděný email. Asi víte jak moc fajn může být občas vypadnout s někým z města. „Crrrnk“ Ozval se zvonek a já ještě spal. „Kdo to může být?“ To mi moje vědomí nedokázalo zodpovědět. Ashley mě říkala, že se staví až v 8:30, abychom měli ráno chvíli čas, něž pojedeme. Teď bylo 4:05. Prudká bolest mi projela nohou a sotva jsem odskočil ke stěně rozsvítit. Na zemi se válely náušnice pro Ashley co mi nejspíš vypadly z kapsy bundy. Po drahém kamenu stékala tmavá krev a z mé nohy byl zdroj bolesti. „Moment, už běžím.“ Rána přelepená náplastí přestala krvácet a já mohl jít otevřít. Každý další krok o sobě dával vědět a tělo jasně říkalo, že si zasloužím chvíli trpět. „Kdo je tam?“ Nic se neozvalo. Otevírám a ani si neuvědomuji, že se prvně vždy podívám kukátkem. Na potemnělé chodbě bylo prázdno. Zápach starého saponátu napověděl, že tu večer úřadovala uklizečka. Vyšel jsem ven a podíval se na schody. Tam nic. Otevírám výtah a tam také nic. „Je tu někdo?“ Začalo mi mrazit v zádech. Zaslechl jsem kroky kdesi dole, ale něco mě říkalo, že ať je to cokoliv už to nestihnu zjistit.
Proč se lidé tolik bojí neznámých věcí? Už mi to začalo dávat smysl. Mám se tím teď zabývat nebo to pustit z hlavy. Mohl to být klidně vtípek opilého Tomáše z druhého patra a taky, že beztak byl. Zavřel jsem za sebou a vydal se zpět do říše snů. Tentokrát mě vzbudil až můj budík a ukazoval 7:00, což mi dává hodinu a půl na přípravu. Noha se přes noc částečně vzpamatovala a dovolila mi již celkem normálně chodit. Z podlahy na mě zíraly zakrvácené náušnice a myslím, že takhle by je Ashley vidět nechtěla. Přenesl jsem je k umyvadlu o omyl pod tekoucí vodou. V zrcadle na mě koukal rozespalý obličej, který nevypadá zrovna dvakrát nadšeně. „Sakra co to se mnou je? Měl bych se přeci radovat, že se podařilo přemluvit jí na výlet.“ V lednici zbyla půlka pizzy, ale to mi stačí. Mikrovlnka se zaklapla a v ní se připravuje něco co představuje jen chabý pokus o zdravou výživu. V novinách mě zaujal článek o ropné havárii u pobřeží s Kanadou. Je prý možné, že se to dostane až do jezera u Toronta při stávajícím proudu. Pizza byla snězená a káva dopitá a na hodinkách 7:48. To mám něco málo přes půl hodiny. Vzal jsem telefon a už to na mě padalo. Začal jsem se těšit a představa úsměvu Ashley při pohledu na náušnice mě připomněla fakt, že moje výbava není zdaleka tak připravená. Do batohu se mi toho moc nevešlo. Proč sakra nemám velkou krosnu? Teď by se mi hodila. Z úložného prostoru jsem vyndal připravený spacák pro návštěvy a opatrně jej složil. Doufám, že se do něj vejdeme v noci společně. Tu myšlenku prostě nešlo ignorovat. Připravený batoh a spacák jsem si položil ke gauči a popadl mobil. Píšu sms: Budu na tebe čekat v 8:20 před barákem ať můžeme pak rovnou vyjet. Dám si aspoň cígo. :)
Zalévám svou květinu Matyldu a přeji jí hodně štěstí, že se uvidíme za tři dni. Dotáhnul jsem pro jistotu všechny kohoutky, jelikož se mi kdysi podařilo vyplavit si byt a myslím, že jsem připraven k odhodu. Ne vlastně nejsem. Ta kniha. Kde je? Moje prášky sakra. Upustil jsem spacák a s nimi i batoh. Do háje vždyť už bylo dávno po osmé. Běžím do koupelny a hned to vidím. Můj obličej žluto-zelený. Na krku masivní rudá skvrna. Rychle ten . Vzal jsem si dvojitou dávku pro jistotu. Doktorka Peakeová zdůrazňovala, že to bude nutnost v případě skvrny na krku. Takhle mě Ashley nesmí vidět! Těla se zmocnila panika. Utíkám bytem z jednoho konce na druhý v zoufalé snaze na něco přijít, když v tom si všimnu u dveří obálky. Co to je? Není na ní žádný doručovatel jen malý nápis „Simon“. Otevírám ho a čtu.
Zdravím tě. Asi teď přemýšlíš kdo ti to píše a proč? Zkus se zamyslet. Žiješ tak jak máš? Dodržuješ pravidla? Máš pocit, že si tě nenajdeme? Víš o čem mluvím. Není se kam schovat. Ani výlet pryč ti nezajistí únik. Myslíš, že ti policie pomůže? Spolehni se. Zavolají na jisté číslo a ubytují tě do svěrací kazajky. Toužíš po tom a nebo bys radši předal náušnice svojí přítelkyni? Neboj se je v dobrých rukou. Hluboko pod mořem, kde jí nenajde nikdo jiný až na tebe. Přijdeš nás navštívit? Měl by sis pospíšit. Až tu bude kolem nedostatek ryb díky postupující ropné havárii, tak si vezmeme trochu toho masíčka z tvé tajné lásky.
Napsat komentář