Říká se, že lidstvo jednou zničí samo sebe. Je to ale pravda? To nedokázali určit ani ti největší myslitelé a filozofové tohoto světa. Co se ale stalo se světem po mé „pauze“ je hodně daleko od toho, co hlásali i ty nejhorší scénáře. A pravdu o tomhle všem jsem se měl dozvědět právě díky překvapivě čistému, zeleně blikajícímu plochému monitoru, ne nepodobnému tomu terminálu, co jsem našel v první místnosti, kde jsem přišel k sobě. Ten trpělivě vyčkával a jakoby čekal, až začnu nahlas předčítat sám sobě. Kdo ví, třeba tu takhle stojí již věky a čeká na jedinou živou bytost, co kdy zabloudí do tohoto pekla. Naneštěstí jsem byl tou vyvolenou živou bytostí zrovna já asi se z toho jen tak nevykroutím. Jakmile si vás totiž osud najde, už se vás nepustí. Jediným únikem je sebevražda, ale to nepřichází ani v úhava. Hlava mi třeští a myšlenky, jež mi právě kolují hlavou by zavařily snad každému psychologovi, co pomáhá obětem vyrovnat se s traumatem. Nic jiného mi ale nezbývá, a tak upírám zrak k textu a poddávám se té neutuchající zelenkavé záplavě nezvratné pravdy. Přece ji nenechám čekat, no ne?
„Pro všechny přeživší – nechte tu věci a evakuujte se. Je jedno, kam půjdete, hlavně se obloukem vyhněte Scarlettu. Seru na to, že jsem vázaný slibem mlčení a že dostanu padáka, ale chci vám říct kurva pravdu! Dělali jsme nepovolené a neschválené testy na subjektu s pracovním názvem NR-850. Byl to jeden z těch dobrovolných magorů, co se chtěli obětovat pro vědu a pokrok. Ha! Kdyby jen věděli, kam až to zajde… Ale k věci, bohužel se nám nepovedlo spárovat mysl toho nebožtíka s tím, co jsme našli hluboko pod oceánem a došlo k neočekávaným výsledkům. Subjekt se začal chovat nevypočítavě, byl agresivní a nepomáhaly ani nadměrné dávky sedativ. Většina místních počítačů klekla a všude vyrašilo něco podobného lišejníku. Nevíme, co jsme udělali špatně, ale něco se tu silně podělalo. Vedení nám tvrdilo, že stejně po té jaderné katastrofě v roce 2105 nemáme co ztratit. Sice se pozůstatek největších geniů lidstva úchylil pod vodu, ale to neznamená, že tu musíme všichni vychcípat! Zkrátka všichni běžte co nejdál od stanice Scarlett, věci tu nechte a pokuste se vecpat do těch únikových člunů. Jo a hlavně…
– Nick „Taker“ Kerrinsky se odpojil.“
Oči pomalu přestávají kmitat a já lapám po dechu. Už znám ten pocit dozvědět se něco, co člověk vědět nechtěl. Tím se vysvětluje i to, proč jsem pod vodou. Ale pořád zůstává otázka, jak jsem se sem sakra dostal? Co když udělal Jade někde chybu? Třeba se to vyřeší. Možná bych mohl zkusit najít ten záchranný člun a hledat pozůstalé přeživší. I přes to se v mé mysli ale pomalu vyhrabávala na povrch děsivá předtucha, že tu nikdo jiný není. Mírně třesu hlavou a rozbíhám se otevřenými dveřmi napravo. Po krátkém rozhlížení si postupně uvědomuji, že jsem úplně na ten incident, co se stal před pár minutami. Zabarikádovaný přední vchod do místnosti je toho jediným důkazem. Okamžitě zamítám možnost vydat se zpátky, nejen kvůli té ubohé náhražce člověka, co se potácela směrem ke mně, ale i z důvodu předchozího bloudění. Vylučovací metoda vždy zabere. Probíhám otvorem a ocitám se na začátku obrovské haly, která se táhne stovky metrů daleko, vstříc špatně osvětlenému prostor. Zvláštní je, že všechna varovná červená světýlka zhasla. Respektive přestaly blikat a tento monotónní jev nahradilo dlouhotrvající, avšak matné osvětlení. Po menším váhání se vydávám do prostředku toho obrovského kolosu a před sebou není nic než jen holá podlaha, až na sem tam poházené prázdné bedny a jakési dopravní kužely. Pokračuji dál a vtom málem čelem narazím do zvláštního druhu kovu. Rozeznávám zaoblené obrysy, ale pro jistotu si pomáhám hmatem a snažím se to obejít. Po krátkém průzkumu mi dochází, že to je neuvěřitelně velká ponorka. A také to, že se nenecházím v ledajaké hale, nýbrž v hangáru. Nevěřícně zírám a marně se snažím najít vchod. Po pár desítkách minut to vzdávám a bezradně se opírám o jednu z těch pohozených beden.
„Někde přece musí být vchod!“ Křičím z plna hrdla na celý komplex. Znovu ošahávám kovové stěny a mírně klopýtavou chůzí pokračuji dál a dál. Už bych to pomalu vzdal, když zakopávám o cosi pod mýma nohama a nosem napřed padám. S krátkým vyjeknutím tvrdě sletím na zakřivený můstek a čeká mě příjemné překvapení – právě jsem si rozbil nos o něco, co mě zavede přímo do nitra té proklaté ponorky. Úlevně si oddychám, zběžně prohlédnu otvor a pravou nohou vkráčím dovnitř. Mé oči si po chvilce přivykly tmě a já spatřím pult s přístroji a menší prázdné křeslo. Nesměle si sedám a snažím se zprovoznit tuhle bestii. Bohužel do ní neteče žádná šťáva, takže jsem opět na začátku. Z úst mi vyjde pár nepěkných nadávek a já si uvědomuji jednu jedinou věc. Věc, která mě může zabít – musím najít strojovnu a přepojit energické bloky tak, aby všechno teklo směrem k ponorce.
Po menším mapování a přemýšlení se vrhám zpět směrem, kterým jsem přišel. Po mé pravici se nachází napůl otevřené dveře, kterými rychle probíhám, hlasitě dýchám a bezmyšlenkovitě letím spletitými koridory. Shodou okonlostí se zastavím u blyštivého předmětu v jedné z místností. Nebyl to jen tak ledajaký předmět, vypadalo to jako menší tablet, co s sebou nosili žáci do škol kdesi v Torrontu, sto let zpět. Zvedám tu mně známou věc a s jistotou ji zapínám. Objeví se logo a a já nevěřícně zírám na 3D holografickou mapu, jež se přede mnou otevřela. Žádný tablet na hraní , nýbrž přenosná GPSka! Celý rozrušený si prohlížím terén a úplně ke kraji se schovává lesklý nápis „STROJOVNA“. Vypínám zařízení, strkám si ho do podpaždí a v mysli mi koluje celý dosavadní život. Nuda a šeď. No a co? Mám šanci dokázat něco velkého. Něco, co nejspíš do téhle doby nikdo nedokázal – zachránit lidskou civilizaci. Jestli se mi to podaří, to už je ve hvězdách. Jediné, co vím je to, že buď přežiju a nebo ne. Vtom mi dochází, že jsem zapomněl Omnitool v té chodbě, kde jsem utíkal před tím člověkem. Nebo spíš před tím, co z člověka zbylo.
„Hm, škoda, že tu nemám diář. Teď už mě čekají dva úkoly – najít Omnitool a potom nic menšího než zprovoznit ponorku.“ Začínám se hystericky smát, až se můj dutý hlas odráží od kovových stěn. Vysmívám se životu a smrti přímo do obličeje. A vtipné je, že nemám ani strach. Ale co, šílených zážitků nemá člověk nikdy dost. A člověk jako já už vůbec ne. Jestli tu mám umřít, tak ať. Země je sežehnuta a pod vodou řádí ještě něco horšího. Co víc si přát, hm?
Napsat komentář