Krok stranou vytvořil skřípot. Projíždějící mechanický robot to zaznamenal zvukovým senzorem. Výstražným znamením ve formě rudého světla na zadním krytu dal najevo režim kdy hledá a zabíjí. Po zacykleném okruhu v konferenční místnosti projížděl stále dokola a občas vyhodnotil změnu programu a náhle změnil svou trasu. Na poslední chvílí se inženýr Muldok stačil schoulit do odpadkového přepravníku pod větrací šachtou. Zapáchající zbytky seškrabaného wau, které bylo chemicky ošetřeno, aby dále neprožíralo kov mu zde dělalo společnost. Ten černý sajrajt ho tam obalil jak řízek do strouhanky. Jakoby se wau bylo schopno za jistých podmínek pohybovat. Musel mít zavřená ústa jinak by mu to zalezlo do těla. Ochranné brýle pro vědce mu umožnili ochranu očí a dýchal přes nouzový dýchací přístroj, který mu již nejednou zachránil život. Dokázal si vždy tvrdě obhajoval nutnost vláčet ho všude sebou. Něco se stalo v podmořské vědeckém institutu a rozhodně to nebylo něco, co by chtělo vítězství pro lidskou rasu. Všechny stroje se zbláznili a vraždili každého na potkání. Kecy nadřízených ve vedení nás měli ukolébat vědomím, že něco podobného je nemožné a i těm největším pochybovačům to dokázali navýšením prémií.
Včerejší tělo, které objevil v uzamčeném přepravním boxu, který hacknul mu to dalo za pravdu. Nedivil by se kdyby v tom mělo prsty pár jedinců, kterým závist z nevyrovnaných výplat a prémii zatemnilo mozky. Samozřejmě si celou věc nechal pro sebe a předpokládal, že jednou mrtvolou by to snad mohlo skončit. Tady se jde vysloveně přes mrtvoly a celé to musí řídit několik vysoce inteligentních jedinců, kteří setsakra dobře ví co dělají. Uběhly asi dvě hodiny a mě začal slábnout přívod vzduchu. Byl jsem potopený v černé hmotě a ta kolem vytvořila zvukotěsný kryt, jenž mu naštěstí dovoloval se mírně pohybovat. Rukou zašmátral ven z přepravníku a chvíli přejížděl po předním panelu. Stiskem k sobě se vysunul přepravník a wau vevnitř se lehce rozpohybovalo. Vypadalo to jako želatinová bažina z níž se vyvalila neidentifikovatelná postava obalená v černotě. Po několika svižných pohybech rukou si očistil skla brýlí a zjistil, že vzduch je čistý, ale jedno oko to odskákalo kvůli špatně těsnící gumě na levé straně brýlí. Nic jsem přes něj už neviděl. V zoufalství začal otírat a všechnu hmotu ze sebe a lládoval zpět, aby zametl stopy.
Nyní musel jednat a to rychle a zároveň opatrně, což je zákeřná kombinace. Viděl jen z poloviny, tak jako dřív a to byl obrovský nápor na psychiku. Zjistil, že mu waw tlumí chůzi a ta se nyní stává téměř neslyšnou. Néé to není dostatečná ochrana pomyslel si a otevřel blízkou úklidovou skříň. Vytáhl velký hadr na podlahu a rozpáral ho na poloviny. Omotal si obě boty a vzhledově by nyní vylekal kde koho.Neslyšně se přesunul do ke konci konferenční místnosti. Adrenalin se mu vedral do očí při pohledu na LV opřeného za kovovým hrazením pro přechod do další sekce. Musel se dostat do klidového režimu, kdy mu přes signál ze stropních servisních jednotek dobíjí energii. Po vypnutí světla opodál na stěně se naskytla šance proplížit se kolem stěny naproti. Dostat se mu do zad a přestřihnout přívod pohybu byla velmi motivační zkušenost. Nyní může vyřadit každého robota pokud někde přečká pár hodin, než se začne dobíjet. Skvělá to představa, ale vůbec ho nenapadá jak to bude moci zrealizovat. Ozval se dusot a drnčela podlaha. Okamžitě se stočil na bok vedle LV, aby se alespoň trochu skryl. Kolem něj proběhly hned dva další LV a to už utíkal tam odkud vyběhli. Absurdní situace si žádala zoufalé řešení. „Hej vy troubové tam!“ Zařval na ně zpoza rohu. Oba LV za současného spuštění rudého světla se vraceli zpět. Záře, tlak, trhání kovů, prach a neskutečná rána změnila to místo k nepoznání. Horní polovina jednoho z LV přistála až k nohám skrčeného inženýra. Poslední záchvěj energie dodal výsuvnému ramenu pokus o útok, který skončil pouze u rozevřeného operačního háku namířenému proti obličeji. Zmohl se pouze na vystrčený prostředníček a pronesl. „Konečně dobrovolník na otestování mojí nášlapné miny.“
Napsat komentář