…Ten pocit samoty, co hryže myšlenky

Nejprve musím nějak nenápadně naznačit, jak hra vůbec začíná. Jediné, co prozradím je to, že začátek je více než originální – nezačínáte na stanici, kde se nečekanou náhodou něco stane, vy nevíte co a marně se snažíte dostat ven. Dokonce to není ani tak, že by jste přistáli na stanici jako záchranná jednotka a až poté zjistili podrobnosti o té nemilé nehodě, co se tam udála. Vlastně jdete k doktorovi. A to za účelem skenu vašich mozkových blan, které jsou po vážné autonehodě poškozené a pomalu se regenerují. V klidu tedy dorazíte k vašemu místnímu lékaři, najdete ho zahloubaného v zadní části ordinace (překvapivě bez čekacích front, jak jsme zvyklí), kde zrovna něco kutí a hned vás poprosí, ať si sednete do křesla. Vypadá jako takové to elektrické, co se nachází ve věznicích s nejvyšším zabezpečením. Jediný rozdíl je v tom, že tohle nevinně vypadající křesílko skýtá nejedno nepříjemné překvapení. Řeknete sýr a už se probouzíte kdesi v hlubinách oceánu, v nehostinné podvodní stanici. Jak naše prozkoumávání dopadlo?

…Jak mě honily chodící mašiny

Jelikož je tahle silně příběhová, nezbývá nic jiného, než pokračovat ve vyprávění mého (ne)úspěšného přežívání. Abych byl upřímný, čekal jsem horor v jeho ryzí formě. Navíc je hra od tvůrců první Amnesie. Už jen ta vzpomínka mi nahnala husí kůži, pocení na zátylku a nepříjemné křeče. Psychicky jsem se tedy připravil a hrdinně klikl na tlačítko Resume. Abych všechno nevyspoileroval, vezmu to heslovitě. Nejprve jsem se bezcílně toulal a doufal jsem, že narazím na někoho (ne něco, ale někoho), kdo mi objasní situaci. To se povedlo. Po zkušenosti s první robotickou příšerou, nějakým způsobem narušující psychiku, jsem se sebral a šel dál. Později mi došlo, že tahle „malinká“ stanice není jediná. Lidstvo se z neznámého důvodu ukrylo pod moře a chtělo vymyslet způsob, jak žít opět spokojeně. Proto vynalezli jakýsi virtuální svět. Nejdřív naskenují občany, ti se vědomím dostanou na „vyšší úroveň“ a jejich hmotné tělo už nebude potřeba. Bohužel to nevyšlo a Catherine – mysl jednoho člena týmu, která je ukrytá v dronovi – mi prozradila, že se stala neočekávaná chyba, která vyústila v úmrtí několika lidí, vzpouru strojů a k tomu – jako by to nestačilo – se mysl několika žijících lidí dostala do strojů, které bezcílně bloumají stanicemi a mořským světem. Jak už jsem zmínil, naštěstí byl vynálezce toho všeho dost inteligentní a stvořil obrovský komplex mnoha menších i větších budov spolu s technikou pohybovat se pod mořem, jako by to byl jakýsi typ města. Po tom, co mi moje nová společnice vysvětlila, co se stalo, vydal jsem se na pochod mrtvou krajinou, pod stovkami tun neprostupné vody. Můj cíl – najít zdroj virtuálního světa, odpojit ho a dostat se domů. Jsem připraven?

…Realističnost nade vše

Co musím opravdu pochválit kromě vynikajícího příběhu je hratelnost. Ta nabízí kompletní manipulaci s volně ležícími předměty, takže si můžete s klidným svědomím a vědomím vysklít nejbližší tabulku. Popravdě se hra blíží spíše walking simulátoru, jelikož se nemáte čím bránit, maximálně tak odolnou psychikou, kterou vám hra nevykouzlí (proto píšu tak klidně, už jsem si na 20 minut po ukončení hry odpočinul). Nu a tím to nekončí. Téměř se vším můžete nějakým způsobem interagovat. Vypínat světla, zapínat generátory, cokoliv. Kromě toho hra nabízí i relativně otevřenější svět nebo minimálně ne žádné úzké koridory, kde se sotva procpete a jdete jen jednou jedinou cestou. Záleží na vás, kam se vydáte jako první a někdy se mi stalo, že jsem i zabloudil. Zkrátka vám tento titul dává volnost, jež můžete využít ve svůj prospěch a nebo právě naopak. Díky mé nepozornosti jsem občas zabloudil doprava místo doleva a za vrakem Tita… tedy nějaké lodi plaval podvodní robot, mumlající náhodná slova a bylo poznat, že si našel zalíbení v konstrukčním gelu. Je až podivuhodné, jak moc vypadají nepřátelé bezpečně a „lidsky“. Já se s ním chtěl hned skamarádit, vběhl mu do náručí a on mě neprávem umlátil. Postupem hry na vás číhá ještě jeden nepřítel a to je umělá inteligence, na kterou se nemůžete ani podívat a umí se teleportovat. Že se vám to zdá povědomé? To se vám nedivím, ale tenhle rozzuřený mutant se zářící hlavou (že by poznávací znamení?) vám pořádně zavaří mozek. A to doslova. Hra se při jeho blízkosti začne znenadání trhat, zrnit a problikávat, což přiznávám, že není úplně příjemná záležitost. Až na tento neduh, kdy je tahle vlastnost hry až přehnaná, se to dá přežít a za hratelnost u mě mají tvůrci palec nahoru. Je vidět, že si vzali ty nejlepší prvky z Amnesia: The Dark Descent a přenesli je sem. Co víc si přát. A hudební doprovod? Ten je úžasný. Dokonale sedí k atmosféře hry, dokonce ji vylepšuje a akorát tak přispívá k neustálému pocitu úzkosti. Já si nemám na co stěžovat. To samé platí i u grafické stránky, jež vypadá nádherně a zároveň se chlubí i skvělou optimalizací. Na mé starší sestavě hra jela na Medium detaily na stabilních 45 snímků za sekundu. Na to, jak vypadá, nemůžu říct křivého slova.

…Už je konečně konec?

Tak tuto otázku jsem si pokládal za celou hru snad každých 10 minut. Ne, že by mě nebavila, to naopak, ale jsem prostě typ člověka, kterého vystraší i pouhý stín, a tak mi SOMA zanechala nepěkné trauma. Sice je titul spojován především s prvky adventur, ale to nic nemění na tom, že styl Frictional Games je poznat na každém kroku. Já osobně jsem dostal to, co jsem chtěl a očekával – pořádný horor říznutý adventurou (nebo naopak?) a zároveň záležitost na pár hodin. Tenhle počin vám vydrží tak na 10-15 hodin strachu, takže se nemusíte bát herní doby. Celkově se jedná o velmi povedenou záležitost s krásnou grafikou, soundtrackem podtrhujícím hororovou atmosféru a příběhem, který nejenže překvapí, ale i nadchne. Připravte si náhradní trenýrky, popřípadě i novou židli a můžete jít na to!