Tak jsem se konečně dočkal. Vyšla poslední epizoda druhé sezóny a právě to byla ta správná chvíli si toto pokračování úspěšné adventury konečně pořídit. Vyplatilo se dlouhé čekání? Čtěte dále.

Takhle ne

Nejdříve než začnu hodnotit samotnou hru, chci vyjádřit svůj postoj k modelu epizodického vydávání, kterou studio Telltale Games zvolilo. Narovinu musím konstatovat, že je to cesta do pekel, neboť od vydání první epizody do té poslední, už uplynulo těžko uvěřitelného tři-čtvrtě roku (!) a to je příliš dlouhá doba s ohledem na relativní krátkost jednotlivých epizod i množství postav, jejichž jména si už nebudete zkrátka pamatovat. Připomíná to číst napínavou knihu, kterou v tom nejlepším zahodíte do kouta a vrátíte se k ní po dvou měsících, s tím, že to uděláte hned několikrát. Kazí to zážitek, tříští kontinuitu, unikají souvislosti. Pokud vývojáři zvolí stejný model i u svých budoucích titulů, budu donucen opět s koupí počkat na vydání poslední epizody jako v tomto případě, protože kazit si tak zážitek určitě nechci.

Malá dívka proti všem

Sedím, koukám na závěrečné titulky, slzy na krajíčku. Telltale to znovu dokázalo. Přestože jsem zpočátku pochyboval, zda volba malé Clementine jakožto hlavní postavy celé druhé sezóny nebyla chybou, minimálně poslední dvě epizody tyto pochyby vyvrátili. Přitom úvodní seznamovací kolečko, které se protáhne, až do třetí epizody ve Vás může vzbuzovat otázky typu: „Bude se už něco zásadního konečně dít?“a „kam tohle směřuje, mají postavy nějaký cíl?“. Je pravdou, že autoři se v druhé sezóně drželi spíše při zemi a všechny karty vsadili na prosté přežití skupiny a vztahy mezi jednotlivými charaktery, ovšem hlavním trumfem je právě samotná Clementine.

Ta funguje jako takový pomyslný tmel celé skupiny, bez níž by se ostatní mezi sebou dávno pozabíjeli. Ovšem, aby, jste si nemysleli, že její milý kukuč je lékem na všechno, nenechte se zmýlit. Byť jí předchozí události a hlavně vztah s Leem z první sezóny hodně zocelil, je to pořád malá holka, na kterou tak ostatní přirozeně pohlíží. Její psychická vyzrálost je zkrátka příliš málo na to aby mohla zachránit všechny, na kterých jí záleží a vaše volby, které za ní učiníte jakbysmet.

Volby, nevolby

Už předchozí sezóna vynikala nad konkurencí systémem morálních voleb, který dovolil hráčům určit, kdo bude žít a kdo zemře, je však nutno si uvědomit, že základní kostra příběhu je neměnná. Pokud zachráníte jednoho, neznamená to, že nemůže nezemřít později. Co řeknete či neřeknete, ovlivňuje hlavně to, jakým způsobem se s vámi ta konkrétní postava bude bavit, nic víc. Skutečná volba, která vygraduje do jednoho z pěti konců, se nachází až v posledních deseti minutách hry. Občas narazíte na nějaký ten quick time event, hlavně při konfrontaci se všudypřítomnými zombíky, kteří ukončí váš život poměrně rychle, pokud ho zkazíte. Je to jedna z mála chvil, kdy vyvíjíte nějakou aktivitu než jen sledování pohybujících se obrázků a klikání na odpovědi. Kdyby tvůrci zapracovali, že vaše volby budou mít dalekosáhlejší důsledky, určitě by tím podpořili znovuhratelnost, která je tak takřka nulová.

Komiks v pohybu

Co určitě upoutá pozornost je grafické zpracování, které přes svou jednoduchost věrně evokuje svou komiksovou předlohu, byť animace postav by mohli být rozhodně lepší. V tomto ohledu se hra oproti předchůdci nikam neposunula. Pokud bych mohl porovnávat s The Wolf Among Us, který vycházel paralelně s TWD, připadalo mi, že tam si grafici a animátoři dali více záležet, ale to je pouze můj subjektivní dojem.

Přes určité výtky, které jsem už zmiňoval v předchozích odstavcích, jsem si hrání The Walking Dead: Season 2 poměrně užil a byl jsem ochoten odpustit i občasné nelogické situace či chování postav. Váš zážitek ze hry též hodně ovlivňuje, zda hrajete jednotlivé epizody s měsíčními prodlevami, protože musíte čekat, nebo vyčkáte na vydání všech pěti epizod a zahrajete si je, kdy uznáte za vhodné. V kontrastu s první sezónou nedosahuje takových kvalit, stále se však jedná o velmi nadprůměrnou hru, která by neměla ujít ničí pozornosti.