Je to hodně let, co poprvé spatřil světlo první díl herní série Sacred. Oproti ostatním titulům byl v něčem jedinečný. Nabídl hráči skutečně fantastický otevřený svět, který nabízel vypracované Lore a úkoly.  Druhý díl byl sice trošku slabší, ale stále se dal určitým způsobem považovat za totožnou hru. A jak dopadl u nás v redakci třetí díl, vrátil se ke kořenům, anebo se úplně odklonil?

Je náročné si vybrat

Hned na začátku máte možnost si zvolit ze čtyř šampionů. Volba minimálně pro mě byla hodně náročná, protože mi ani jeden z hrdinů nesedl svým zaměřením. Hra mi totiž nenabídla čistého mága. Prakticky každá z postav je hybridem. Po pul hodině jsem si konečně vybral Maraka, jelikož to vypadalo, že za něj bude hra pěkně odsýpat.

Kdo by řekl, že při malém počtu postav si s nimi autoři dostatečně vyhráli, bude na omylu. Čím dál jste, tím více jde cítit určitý stereotyp, který je podržen nedostatkem skillů a vlastností.

Je celkem škoda, že vám hra nenabídne více předmětů, které by si vaše postavička mohla na sebe navléknout a pořádně se v nich předvést. Prakticky vše, co ve hře máte, kupujete za herní měnu. Takže se nemůžete těšit na náročné rozhodnutí v podobně rozdělení skill pointů.

Zachrání to příběh?

Hra má smůlu, že příběh není zrovna její silnou stránkou. Prvních pár sekund po vytvoření postavy se vám pomalu, ale jistě nastiňuje klišé. Ti co v životě nečetli knihu či nehráli žádné jiné RPG budou naprosto nadšeni. Ti co za sebou mají již pár kvalitních herních ság, budou nad určitou jen tesknit. Oblíbeným problémem Sacredu jsou démoni. Takže v tomto díle tomu nebude jinak. Ancarie je znovu v ohrožení a vaši hlavní prioritou bude jí zachránit.

Milovníci svobodné vůle a uvolněných questů s možností volby nebudou moc nadšeni. Každá mapa má jasně určený směr kudy vaše postavička půjde. A zakončena je jak jinak než soubojem s větším typem netvora. Odklony od hlavní mise jsou zde prakticky jen proto, abyste nabrali zkušenosti a hotovost nic jiného za tím nenajdete.

Nekonečný boj

Sacred 3 je zaměřen především na neustály dynamický boj. Je sice pěkné prvních pár hodin neustále mačkat stejná tlačítka a drtit nepřátelům hlavy. Ze začátku je to skutečně fajn. Postupem času se ale hra začne vést na vlně stereotypu. Je zajímavé, že i první Diablo, které je staré už skoro 18 let mělo na výběr větší výběr skillů a vlastností, možná díky tomu mě prohledávání těchto temných kopek tolik bavilo.

První tlačítko zde slouží na jednoduché máchání, druhé pak k prorážení štítů či narušení mechanizmu sekající vrtule. Krom toho budete mít před sebou spoustu pohybu a uskakování. Jako bonus do této palety útoků patří házení nepřáteli a předměty. Ty poté co leží na zemi, můžete jednoduše a hlavně rychle dorazit. Asi převážně pro konzolisty jsou zde znovu fast-push eventy, které skutečně nesnáším.

Nevím proč je zde v tomto směru tak málo možností. To si skutečně tvůrci myslí, že jsou hráči tak omezení aby se jim líbilo projít RPG jen pomocí dvou tlačítek? Jistě je zde víc možností, ale ve výsledku vás tento titul nenutí k ničemu složitému. Což je možná škoda. Znovu bych apeloval na to, že nové hry mají podvědomí rozvíjet a ne vést k jednoduchosti a určité degeneraci.

Chybějící mana je nahrazena dobíjením schopností pomocí k žlutých kuliček. Tím pádem skilly nemají žádné CD a jejich použití je závislé právě na již zmíněných baloncích.

50x a stále poprvé

Asi tak na mě působil voice acting našich hrdinů. Ono je to celkem oslnivé, když hrdina ,,hláškuje,, jako na běžícím páse. Problém začne v moment, kdy stejný úryvek pronese asi pětkrát po sobě. To je asi ta chvíle, kdy to začíná být mírně otravné. Později přichází na řadu vtipy pronášené většinou bossy. Nevím proč, ale spíše než vlnu smíchu ve mě vyvolaly určité znechucení. Díky za to, že bosse musíte zabít jen jednou, takže si je poslechnete jen jednou. Na rozdíl od hlášek vaší postavy, tu budete muset poslouchat dlouhých osm hodin.

Jediné co tento titul zachraňuje je co-op. Vaší partu bude tvořit trojice přátel, díky čemuž se hra může stát na pár hodin celkem zábavným zážitkem. Prakticky je to podle mého názoru jediné lákadlo, které se tu naskytlo.

Skutečně pěkné

Přesně takové jsou jednotlivé lokace. Vývojáři si zřejmě se hrou dali práci hlavně v tomto směru. Smysl pro detail jde vidět snad na každém rohu. Architekturu a skvostné barvy si užijete do momentu, kdy k vám napochoduje horda nepřátel a nechá se od vás rozsekat po celém areálu.
Ten, kdo od Sacredu očekává otevřený svět, nebude moc potěšen tím, že nás autoři uzavřeli do těsného koridoru, který nemá prakticky co nabídnout.

O nepřátele zde skutečně není nouze. Jejich modely jsou na celkem dobré úrovni, škoda jen, že je kosíte tak rychle. Krom bossů si design protivníků moc nevychutnáte. Paleta nepřátel je i přesto, že si jí moc nevychutnáte, celkem široká. Jako by autoři chtěli udělat radost hráčům ze staré školy, dali do svého titulu spoustu nestvůr, jenž si pamatují z retro her.

Konečně u konce

Co tedy říci na závěr? Série Sacred byla tímto dílem naprosto pohřbena. Autoři této hry dokázali prakticky nemožné. Z fantastického titulu, který měl svou identitu, udělali tupý hack and slash kousek, jenž podle jí mě naprosto ztratil duši původní série. Popravdě ani pro milovníky Diabla III tento titul nebude dostatečný. Tím pádem nemohu tento titul doporučit snad nikomu, kdo má rád dobré RPG či původní Sacred. Mimo jiné na trhu je dost F2P her s podobnou tématikou popřípadě i starší diablovky, dokážou nabídnout lepší zážitek, než jsem prožil v průběhu dnešního dne.