Indie žánr se za posledních pár let dostal z nuly na vrchol. Stovky a stovky titulů na nás každoročně chrlí nezávislí vývojáří plni očekávání, že zazáří, zbohatnou, zkrátka že jejich hra dokáže ve videoherním průmyslu uspět. Jenže indie hry mají spoustu aspektů, které i přes nízkou cenu množství hráčů odpudí. Historickou grafikou počínaje, chudým příběhem konče. Dnes recenzované Rogue Legacy oběma zmíněnými problémy oplývá. To mi však nezabraňuje nazývat ji klenotem.
V Rogue Legacy hrajete za rytíře snažícího se nalézt lék pro nemocného otce. Tomu, kdo onen lék najde, totiž připadne po otcově smrti trůn. Jenže rek neuspěje. Po jeho smrti však hra nekončí, nýbrž znova začíná. Hrát budete za jeho nekonečnou řadu potomků. Průběh každé hry je stejný. Na začátku si vyberete jednoho ze tří náhodně generovaných nabízených reků. A je z čeho vybírat. Můžete hrát za mága, paladina, barbara nebo třeba i za shinobiho a špeluňkaře. Každý rek má dále jistou speciální schopnost, jako třeba vrhací sekeru, či prapodivný disk. A krom pohlaví mají vaši reci ještě vrozené vady, v nichž tkví krása a kouzlo Rogue Legacy. Nemocí je nepřeberné množství a obecně se dělí na pozitivní (hyperaktivita, o 30% rychlejší pohyb hrdiny) a negativní (alzheimer, nemáte k dispozici mapu). Dalšími nemocemi jsou třeba demence, trpaslictví, dyslexie, hypochondrie, gigantismus nebo barvoslepost. Po vybrání reka se přesouváte k vašemu hradu. Zde si za získané mince můžete vylepšit svůj hrad a odemknout si tak nové postavy a vylepšení. U kováře nakoupíte novou zbroj, u alchymistky do nové zbroje nasázíte runy. A jde se do hradu.
Vašim cílem je porazit čtyři bosse ukryté někde v hradu. Hrad má celkem čtyři části (hrad, prales, peklo a věž). Možná se vám zdá herní cíl „zabij čtyři bosse“ jako jednoduchý, ale můžu vás ujistit, hru nedohraje na první ani na druhý ani na třetí ani na padesátý pokus. Já ji vyhrál na 139. Budete-li se však snažit, jistě hru vyhrajete trochu dříve. A tak budete chodit do hradu s úmyslem najít co nejvíce mincí a vylepšit reka. A až přijde správný čas, bossy jistojistě porazíte. Asi si říkáte, že neustálé umírání a chození do hradu musí být časem stereotypní. Já vám k tomu povím jen toto: Rogue Legacy jsem hrál více než 40 hodin. Kdybych chtěl, vyhrál bych to za 30, jenže já nechtěl. Onomu chození do hradu jsem úplně propadl. Mou motivací bylo nalezení všech plánů na zbroje a všech run. Ano, hra byla do jisté míry stereotypní, ale já svých 40 hodin nelituji. Časem se ze mě stal přeborník. Hradem jsem doslova prolétával, přesně jsem věděl, jak na každého nepřítele vyzrát. A když hra po oněch nekompromisních 40 hodinách skončila a objevily se závěrečné titulky, vrhl jsem se do Rogue Legacy+ a bažil se dalších 20 hodin. Pro mnohé je to jen jedna z mnoha obyčejných indie, ale pro mě je to vrchol nezávislé tvorby. Já té hře naprosto propadl a dlouhé hodiny si ji užíval. A to samé bych přál i vám.
Napsat komentář