Když v roce 2010 vyšel první díl sniperské akce Sniper Ghost Warrior, nemohl jsem se dočkat, kdy si tento kousek budu moci zahrát. I když jsem byl po dohrání v rozpacích, neboť se míchaly světlé chvilky, které byly spíše díky sniperským misím a samotným nadšením při hraní za odstřelovače, ale byly tu i protiklady, kupříkladu monotónní mise v bažinách, bez příběhu a postavy ztrácející charakter. I přesto se ale první díl určitě povedl a dokázal ukázat, jaké to může být v kůži novodobého snipera, a to především kvalitou za nízkou cenu.

Nyní jsem se těšil na druhý díl, který od začátku vypadal velmi slibně. Očekávalo se vylepšení oproti předešlému dílu, více druhů prostředí, než jen bažiny, a především vyzdvihování CryEnginu 3, na kterém běží například Crysis 3. Jenže po odehrání se všechny tyhle očekávání postupně rozpadávali na kousky a nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet…

Z džungle do Sarajeva, ze současnosti do minulosti!

Ve druhém díle se vžijete do role kapitána Cola Andersona, pracujícího pro bezpečnostní agenturu. Ta se snaží udržet mír a odstřelovače posílá tam, kde je to nezbytně nutné, a kam nelze vyslat samotný útočný tým. Příběh není nijak originální. Děj se točí kolem biologické zbraně, která je následně prodávána na černém trhu. Nechybí zde ani vysvětlování děje, zrada a samozřejmě i konečné zadostiučinění.

Ve druhém díle se konečně podíváme i jinam, než jen do bažin a temných míst džungle. Tentokrát se hra snaží zapůsobit i cestováním v čase do minulosti, které nám objasňuje nedostatky v ději, díky čemuž se podíváme do rozbořeného Sarajeva, které na mě působilo asi nejlépším dojmem ze všech míst, které jsem měl možnost ve druhém díle navštívit. Je ale pravda, že na zničeném městě není toho tolik, co se dá pokazit, ale už samotný pocit při procházení zničeným městem, zakempením v budově a následná eliminace nepřátel, byl úžasný.

Grafika jako v Crysis 3? Kdeže…

Tvůrci se již před vydáním chlubili, že druhý díl využívá CryEngine 3, na kterém běží Crysis 3, který se svým grafickým zpracováním může pouze chlubit. Bohužel tohle o Sniper Ghost Warrior 2 nejde zcela říci.

Když rozjedete druhý díl, určitě se do odstřelovače vcítíte a místy budete mít i pocit, že opravdu za snipera hrajete. Stále ale chybí krok k dokonalosti, která by tento požitek ještě více zvýšila. Abychom ale nezůstali pouze u záporů, jsou tu i klady, díky kterým budete muset jako sniper i přemýšlet.

Díky dalekohledu, obsaženému ve vaší výbavě, máte možnost si označovat nepřátele. Častokrát dostanete za úkol vyčistit oblast od nepřátel. V takovou chvíli je na vás, zda začnete popravovat jednoho po druhém bez ohledu na všimnutí a způsobený rozruch, nebo zvolíte stealth možnost a promyšleně budete nepřátele jednoho po druhém eliminovat.

Nejste John Rambo a proto, pokud se najednou objeví houf nepřátel, je nejlepší se schovat. Největším pomocníkem jsou vysoké křoviny, ve kterým se snadno schováte a vyčkáte, dokud nepřátelé neprojdou. Tuto vymoženost bych také zařadil mezi klady, neboť se nepřátelé v tomhle ohledu nechovají jako roboti, kteří vás najdou za každým rohem, aniž byste vydali jedinou hlásku. Oproti tomu se mi bohužel mnohokrát stalo, že jsem stál za nepřítelem, mohl jsem skákat, běhat a dupat, jak jsem chtěl, ale i přesto se nepřítel neotočil a jednoduše mě ignoroval…

Bohužel se nyní dostáváme k celkovému grafickému zpracování, které tak věhlasné není. Své klady to má. Jak jsem již podotknul výše, Sarajevo se určitě povedlo, ale ostatní místa jsou spíše průměrná. Sniper Ghost Warrior 2 a Crysis 3 – tohle jsou dvě odlišné ukázky, kdy se dá z enginu vymáčknout maximum, a kdy naopak zničit potenciál. Druhý díl se se svou grafikou nemůže moc vychloubat. Nikoho sice neurazí, ale označil bych ji za odfláknutou.

Zavání to tu roboty!

Stejné je to i s inteligencí a chováním umělé inteligence. Vaši spoluhráči občas zaspí, někdy vás nechají samotného ve štychu, takže jako pomocníci jsou skutečně na nic. Ale nebojte se o ně, nic se jim stát nemůže, pokud to teda není v plánu děje. Umělou inteligenci bych, stejně jako grafiku, místy označil jako nedodělanou, neboť se opravdu chová, jako ta z her před pár lety.

Nepřátelé jsou bohužel až přehnaně naskriptovaní, kdy jde častokrát i vidět, kdy se jaký skript spustil. Když pominu skripty, které jsou viditelné, je tu i další háček. Během hraní mi začalo připadat, že polovina nepřátel nejsou lidé, ale spíše roboti. Jde především o to, že i přesto, že se pohybujete v rychlosti z místa na místo, nepřítel se na x metrů trefí s velkou přesností a udělá vám pěknou díru do hlavy.

Proč dostat na výběr?

Další vychytávkou je stealth metr. Ten ukazuje to, jak moc o vás nepřátelé vědí. Takže pokud se plížíte, můžete sledovat míru vašeho krytí, abyste se popř. zastavili, nebo se ze situace dostali. Ne vždy se ale na tento „měřič“ dá spolehnout. V jednu chvíli mi spolubojovník doporučí, že se mám schovat, schovám se, a i přesto stealth metr najednou vyskočí na maximum.

Zbraňový arzenál dostanete vždy přidělený a nelze ho v podstatě změnit – pokud tedy nemáte štěstí na potkávání nepřátelských odstřelovačů. Od normálních nepřátel zbraně brát nesmíte, ale pokud narazíte na nepřátelského snipera, klidně si jeho odstřelovačku můžete „vypůjčit“. Celkově si ale odzkoušíte minimální počet odstřelovacích pušek, což je velká škoda. Ostřelování nepřátel doplňuje zpomalený pohyb kulky a smrt nepřítele, jako je tomu například ve Sniper Elite V2.

Veškerá výbava, která se vám naskytne, je vždy odstřelovačka a k ní pistole s tlumičem. Pokud se tedy ocitnete před trochu větším počtem nepřátel a jste na jejich dosah, vaše šance nejsou moc velké, neboť vyběhnout proti samopalům s pistolkou není zrovna ideální.

Neustále v pohybu

Ano, sniper se musí přemisťovat z místa na místo, aniž by byl objeven. Jenže čeho je dost, toho je moc. V podstatě polovinu hry jste jenom na nohách a neustále běháte. Dá se říci, že se z toho stane po chvíli již rutina – běh na určené místo, zakempení, eliminace, běh na další místo.

Na čem ale vývojáři zapracovali je zvuková stránka hry. Dialogy jsou určitě lepší, než tomu bylo v prvním díle. Dokonce se tvůrci snaží v některých pasážích v nás vyvolat emoce a přiblížit nám charaktery postav. Jenže, i když je to oproti jedničce pokrok, stále jsou postavy velmi nevýrazné, dějově na tom hra není také nejlépe a ani hlavní hrdina mi tolik k srdci nepřirostl. Kdyby ho nějaký sniper dostal a v polovině hry bych musel hrát za novou hlavní postavu, ani by mi to nevadilo. Oproti tomu jsou pasáže výborně proložené hudbou, což působí někdy až filmově.

Vše ztrácí smysl…

Samozřejmě hře nechybí ani multiplayer. Změny oproti jedničce tu moc neproběhly, ale přece jenom se tu něco najde. Nyní se na jednu mapu vleze až 12 hráčů, kteří mezi sebou soupeří s odstřelovačkou v ruce. Buď jdou hráči proti sobě, nebo pracují v týmech. Tentokrát nabízí multiplayer 2 unikátní mapy pro online hráče. Zůstává také mód, který je soustředěn na duely mezi hráči v otevřeném prostranství.

Základním problémem je ale to, že hráči nemají velký důvod si multiplayer vůbec spustit. Pokud pominu, že má někdo chuť kamarádovi vstřelit headshot a vychutnat si ho k tomu zpomaleně, nebo si zahrát prostě s trochu inteligentnějšími hráči, není tu v podstatě jinačí důvod. Hra neobsahuje žádné hodnosti, perky a jiné podobné vychytávky. Multiplayer tak zabaví maximálně na pár dní a poté se ztrácí chuť na opětovné hraní.

Pozor na vítr!

Pro mě asi nejpovedenější mise byly ty, kde jsem si postavil odstřelovačku a podporoval jsem svůj tým v postupu. Největší roli tu samozřejmě hraje obtížnost. Pro nováčky se tu naskytují nižší obtížnosti, ve kterých je velkým pomocníkem červený zaměřovač, který vám určí, kam střela poletí a díky tomu se nemusí řešit okolní vlivy.

Pro lepší požitek ze hry a větší výzvu doporučuji obtížnost zvýšit. Ve vyšších obtížnostech vás již žádný červený zaměřovač nepodpoří a vy se budete muset spolehnout pouze na sebe. Střela totiž ne vždy, a to především ve větších vzdálenostech, letí přímo, a tak musíte sledovat několik parametrů, jako směr a sílu větru. Především v době, kdy se postavíte tváří tvář proti nepřátelskému odstřelovači, záleží na kvalitě, neboť jeho jedna rána vás může stát život nebo přinejmenším upozornění a přivolání posil.

Zahozený potenciál

Druhý díl se bohužel zcela nevydařil ani podle představ vývojářů. Hra stále zavání nedodělkem. Oproti jedničce tu nějaký pokrok je, ale k dokonalosti stále chybí větší kus. Grafikou hra tápe v průměru a postavám stále chybí charakter. Velkou chybou hry je i to, že podstatně větší části hráčů je jedno, jak hra dějově skončí. Když ve hře nastal konec, ani jsem netušil, že konec vlastně je, tedy dokud se neobjevily závěrečné titulky. Největším zážitkem je nejspíše pocit při hraní za snipera a nejvíce se asi zalíbí zapáleným fanouškům právě z této oblasti. Je to velká škoda, neboť hra měla velký potenciál a na trhu se tituly s takovou tématikou objevují pouze zřídka.